Príspevok a úvodná foto je od Pavla Chloubu na FB:

“Jehličnany na zahradu patří. Je to vlastně obyčejná věta, ale je také trochu kontroverzní, v kontextu toho, co v posledních letech propagují někteří kolegové.
Za poslední rok jsem musel moji snahu vysadit pár jehličnatých dřevin do zahrady obhajovat poměrně srdnatým způsobem. V duševní opozici proti mě stáli skoro vždy mladé rodiny, zejména ženy, které pod vlivem jistého vzdělávacího kurzu tvrdily, že jehličnany do zahrady nepatří, proto že…

…ano, také jsem to slyšel – protože prý pod nimi nic neroste, nejsou dynamické a zahradě toho prý moc nedají. No, kdyby to byl názor jednotlivce, bral bych to jako jistou formu rukopisu. Ale není to úplně tak. Tento názor začíná rezonovat málem jako trend – a je jednou z “pouček”, které si hluboko zakotvenou odnášejí platící absolventi zahradních kurzú.

Přijde mi vůči přírodě velmi nefér, že se tento pohled na jehličnany prosazuje touto formou. I o dynamice či “nudnosti” jehličnanů bych si troufl diskutovat ale tvrdit o nich, že jsou to pro zahradu nepotřebné elementy, mi přijde jako úplné nepochopení přírody, jako vítězství dizajnového myšlení nad komplexním vnímaním zahradního života. Třeba jenom pro drobné ptactvo jsou jehličnany nenahraditelné. I když můžeme milovat muchovníky a trvalky, musíme si přiznat, že v nich žádní ptáci do května určitě nezahnízdí. Místo pro hnízdění hledají v jehličnanech – ano i v tujích a cypřišcích. A také tam v zimě tráví hodně času, protože se sotva najde na zahradě jiné místo, kde by ptáci našli bezpečnější útočiště pro odpočinek, než v korunách hustých jehličnanů.

Až si budete někdy na zahradě něco tvořit, zkuste se prosím oprostit na chvíli od pouček o dizajnu a pozorujte více přírodu kolem sebe. Možná je to více, než se nechat jenom řídit kurzovními poučkami, byť by na první dobrou zněly jakkoli charismaticky.”

A môj komentár k nemu:

Záhrady sa vždy menili podľa trendov. Jedna celá generácia majiteľov záhrad k moderným domom vysádzala prevažne ihličnany, tvorili nielen kostru, ale takmer celý obsah záhrad. V predzáhradkách sa týčili ihličnany, pôdopokryvky boli ihličnany, ploty boli ihličnany. Malo to aj veľa pozitív, blížili sa k ideálu bezúdržbovej záhrady, tvorili dokonalý výhľad z okna. Tá generácia zostarla a ihličnany prerástli vysoko ponad domy. Nastupujúca generácia ich logicky začala píliť. Nehovoriac o škodcoch, ktoré začali tuje a im podobné hromadne likvidovať.
Prišiel trend holandského Pieta Oudolfa – naturalistická záhrada z tráv, trvaliek a nízkych listnáčov. A do toho sa pridala z Čiech nostalgia za pôvodnými babičkovskými záhradami. Za starou jabloňou s drevenou lavičkou, sedením na drevenom klátiku (dnes už v podobe dubovej kocky) pri ohníku, vlastnou zeleninkou… Kyvadlo sa prehuplo poriadne na druhú stranu v prospech listnáčov. Ale tento trend pritiahol celé rodiny späť do zahrad a vďaka mu za to.

Pravda je ako vždy niekde uprostred, keď sa to spraví s citom a s vnímaním miesta. Pod Tatrami sa pýtajú do záhrady ihličnany, uprostred polí skôr listnáče a trávy. Na dedine jabloňový sad, v meste prinesie listnatý strom a trvalky aspoň trochu premenlivosti a pocitu prírodných zmien.
Snaha zachovať prírodu nielen za plotom prináša viac prírodných a prírode podobných záhrad, kde bude miesto aj pre hniezdenie vtákov aj pŕhľava (kopřiva) pre húsenice motýľov.